|
|
|
|
|
V našich zeměpisných šířkách se stalo takřka bontónem stěžovat si na úroveň politické scény. A dlužno dodat, že je proč. Skandál stíhá skandál a hlavu bez másla na ní má skutečně asi jen málokdo. Nepochybuji o tom, že do správy věcí veřejných mnozí vstupovali s ideálem sloužit spoluobčanům a hájit zájmy svých voličů. K tomu je ale třeba jim naslouchat, zajímat se o jejich aktuální potřeby, vědět jak žijí a tak podobně. Postupem času však přichází pokušení finančních prebend, ochutnání slasti mít moc o něčem či někom rozhodovat, cítit se důležitý, prověřit reálnou míru vlastního vlivu a celá řada dalších lákadel, jimž ne každý dokáže odolat. Také fotbal je nepochybně věcí veřejnou – v Česku sdružuje v 15 378 klubech 625 552 aktivních hráčů a to už je nějaká síla. Kdybychom přijali tezi, že řekněme každý druhý muž se v národě fotbalem zabývá, dostaneme se skoro ke čtyřem milionům příznivců. Těm všem by měl ČMFS do jisté míry sloužit a zajímat se o ně podobně jako politik o své voliče. Vždyť bez nich by neměl pražádný smysl, nebo by se ze zábavy a sportu stal jen byznysem. Je předčasné hodnotit z tohoto úhlu pohledu práci nového výkonného výboru, ale moc bych fotbalové veřejnosti i jemu samotnému přál, aby právě tenhle náhled neztratil ze zřetele. A jak je to s rozhodčími? Velmi podobně. Moc opravňující je k rozhodování utkání jim je pravidly svěřená. Není od věci připomenout si, že v gentlemanské Anglii začínala dohodou týmů o respektování rozhodnutí refereeho v okamžiku sporných situací. Rozhodčí je tedy na hřišti pro kluby a diváky, nikoli naopak. V zásadě tedy rovněž slouží veřejnosti. S mocí kumulovanou v píšťalkách souvisí také moc rozhodovat o nich a ta je svěřena rozhodcovským komisím, o jejichž židle bývá tradičně nejvyšší zájem. Koho třeba zajímalo kdo bude v disciplinárce, mezi pravidláři či v komisi technické? Pár zasvěcených. Novou hlavu arbitrů a jeho spolupracovníky však očekávali všichni s napětím. České rozhodcovství je ve srabu a žije na dluh. To je jasné, stejně jako potřeba hledání cesty ven. Mám za to, že to půjde jen a jen cestou služby fotbalovému publiku, což je samo o sobě velmi komplikované a nepoměrně obtížnější než hra na vlastním písečku. Osobně jsem přesvědčen, že JUDr. Václav Krondl a jeho spolupracovníci takový potenciál mají. Nepromrhají jej? To nepoznáme během pár dní či měsíců, ale spíše let. Čeští fotbaloví soudci je velmi potřebují. Minulá komise jim totiž příliš nepomohla, ale o tom jsme už psali mnohokrát. Je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem. Půjde spíše o to, jak moc bude tým karlovarského právníka ochoten nasadit svou autoritu ve prospěch rozhodcovského sboru a jak se varovná s nejrůznějšími pokušeními dát této snaze přednost před ochranou vlastních židlí. Jak moc bude předseda sám schopen jít s kůží na trh prostřednictvím nepopulárních rozhodnutí. Jak důležitá pro něho bude systematická individuální práce se svěřenci a co všechno ze svého pohodlí jí bude obětuje. Jak dokáže korigovat své představy i názory tváří v tvář objektivním skutečnostem. Těch věcí bude ještě o moc víc a prověří je čas. Zatím se zdá, že dr. Krondl nabízí zkušenosti, promyšlený systém a jasnou koncepci. Velmi mu přeji, aby vydržel. Prubířským kamenem bude vyrovnání se následky korupční aféry. Ta přispěla k odstranění některých arbitrů, kteří zapomněli, že je fotbal není především zdrojem jejich legálních i nelegálních příjmů a podle toho se chovali. Jsou však i jiní, jichž se aféra dotkla a oni žijí v nejistotě. Fotbalově nejsou potrestaní a také de iure jsou stále nevinní trestným činem přijímání úplatku. Jsou však rozhodčí, což je důvod k jinému úhlu pohledu. Pro příklad pojďme do Brna, kde se snaží angažovat nového gólmana, jehož se v Itálii korupce také dotkla. Jeden čestný fotbalový činovník se jej však vahou svého jména zastal a chce mu dát příležitost dokázat, jak to s fotbalem doopravdy myslí, což je fotbalovým fórem kvitováno. Martin Lejsal však má výhodu – nikdy neoblékal rozhodcovské dres a tak nenosí stigma lumpa. Jinak je to s rozhodčími: nejlépe hodnoceným soudcem Moravskoslezské fotbalové ligy je Josef Dvořáček. Disciplinárně potrestán není, soud stále probíhá. Etická komise UČFR se jeho případem zabývala a vypracovala obsáhlou hodnotící zprávu. Konstatovala sice určité etické pochybení, ale deklarovala, že jde o mladého muže, s nímž je třeba pracovat a do budoucna i počítat. V čem je horší než brankář Lejsal? Dvořáček možná nesprávně reagoval v rozhovoru s kolegou, s nímž naopak pro návrat mezi sudí počítat nelze. Nyní je eticky vhodný pro třetí ligu a nevhodný pro druhou? Proč? V čem je rozdíl? Nechci říct, aby se Dvořáček, Řehoř nebo Beneš vrátili rovnýma nohama do top skupiny hlavních rozhodčích I. ligy, to by neprospělo ani kopané ani jim samotným. Proč jim ale nedat příležitost v druhé nejvyšší soutěži, zvláště prokáží-li své kvality v národních ligách? Krondlovu komisi čeká nepopulární rozhodování, které jim příliš pozitivních ohlasů nepřinese, ať bude výsledný ortel jakýkoli. Pomoci jim však mohou jasně nastavená pravidla návratu. Určitě by bylo správné je jasně a otevřeně deklarovat, aby všichni zúčastnění věděli na čem jsou a s čím mohou či nemohou počítat. Dr. Krondl si nedávno posteskl nad chybějící střední generací sudích. Dvořáček, Řehoř i Beneš takovými rezervami jsou. Půjde tedy o to, aby oni i fotbalová veřejnost znali jasná pravidla. Mám za to, že jen tak lze otupit hroty případných útoků. Moc bych si přál, aby to nová komise rozhodčích dokázala a aby jejich verdikt nepřinesl prospěch jednotlivcům, ale celému českému fotbalu. Václav Mitáš, 12.1.2006 |
