Petr PETŘÍK
Co
má na osobnosti rozhodčího největší význam?
Být si jistý vlastními rozhodnutími a být vnitřně přesvědčen o jejich správnosti. Pak si budete jistí sami sebou a nebudete se zbytečně v průběhu hry pitvat v chybách, což přináší jen a jen další problémy a také zbytek utkání odřídíte dobře. důležitá je koncentrace. I když se do 80. minuty nic neděje, nenechte se ukolébat, protože jinak se zaručeně stane něco velmi nepříjemného. A k tomu si přidejte i schopnost uznat chybu a třeba i korigovat své rozhodnutí.
Jaký je váš názor na CD vydané Sportem o korupční aféře?
To je jednoznačně komerční záležitost vedená snahou vydělat na něčem co je mezi lidmi právě populární. Na řešení korupce asi neexistuje obecně platný recept a znovu je to všechno o osobnosti. Když se do toho jednou zamotáš, už se těžko dostaneš ven. Rozhodčí může na jednom zápase vydělat dost peněz. Ale když pominu etickou stránku věci a vezmu to čistě pragmaticky, je na zvážení, jestli mu stojí za to zničit si kvůli pár desítkám tisíc celou kariéru.
Setkal jste se s takovými tlaky i venku?
Tam je to velká pohoda. Fakt je, že někde se o vás starají lépe, jinde hůře, a že k mezinárodnímu fotbalu patří i dárky a pozornosti pro rozhodčí. U nás kdekdo řeší, jestli jít nebo nejít s klubem na večeři, v Evropě to je naprosto normální a nikdo to nebere jako snahu někoho ovlivnit. Vzpomínám si na svůj první výjezd. Byl jsem na lajně Jirkovi Ulrichovi na zápase Poháru UEFA Bayer Leverkusen – OFI Kréta, kde Kréťanům stačila remíza. Přišli o ni z penalty nařízené v 85. minutě a nepostoupili. U nás velký problém a plné noviny, ale tam právě z OFI přišli a první poděkovali za výkon a předali nám suvenýry.
Jaký je venku kontakt rozhodčích s delegátem?
Úplně jiný než u nás. UEFA chce, aby se rozhodčí maximálně koncentrovali, proto mají každý svůj pokoj a delegát bydlí dokonce v jiném hotelu. Potkáte jej možná večer před utkáním na oficiální večeři a pak až v den zápasu v 10 hodin na mítinku, kde kontrolujete stadion, hrací plochu a dresy obou týmů. Před utkáním vám většinou přijde popřát hodně zdaru, po zápase poděkuj, porovná si oficiální údaje a vidíte se zase až na večeři. Známku se dozvíte až zpětně, i když někteří delegáti dělají alespoň krátké zhodnocení. Diskuze o známkách tam ale neexistují.
Jaké jsou vaše největší úspěchy?
Zápasy základních kol Ligy mistrů nebo kvalifikace Mistrovství Evropy Belgie – San Marino. Na takové mety jako Evžen Amler jsem sice nedosáhl, ale i tak to stálo za to.
Jaký byl váš první zápas vůbec a jaký v I. lize?
Na ten první si moc nepamatuji, určitě to byli žáci někde v Hloubětíně. Ale v lize, to už bylo něco. Byl jsem delegován jako pomezní rozhodčí na zápas Vítkovice – Prešov. Řídila jej československá soudcovská legenda Ing. Dušan Krchňák a prvním pomezním byl Ing. Vojtech Christov. Měl jsem takovou trému, že mi museli dát panáka, abych byl vůbec schopen vyběhnout na hřiště. Pamatuji si, že byla velká zima a tak jsem se začal masírovat hřejivou emulzí, až mi matador Christov řekl: „mladý, čo ti jebe, idem v teplákách“. A tak jsem svou první I. ligu skutečně v teplákách mával.
Proč jste se rozhodl, že nebudete pískat a stanete se asistentem?
Já jsem se nerozhodl. Byl jsem už mezinárodním asistentem a tenkrát předseda komise rozhodčích Luděk Macela řekl, že mezinárodní asistenti budou jen mávat a nikoho se neptal, i když já bych se asi raději vzdal odznaku. A tak jsem začal pískat alespoň futsal, protože jinak by mi ta atmosféra vzít píšťalku a řídit fotbal naplno určitě chyběla.
