PATRIK FILÍPEK - jak vyměnil veslo za praporek
s píšťalkou začínal ve svých 16 letech, od roku 1995 působí v profesionálních soutěží a na listině FIFA je od roku 2002.
"Když jsme začínali, neměli jsme žádnou školu a všechno bylo živelnější než dnes – ani jsem pořádně nevěděl, kde vyplnit přihlášku. K pískání jsem se dostal přes svého kamaráda. Když jsme jeli Lužnici a stanovali jsme u hřiště, dívali jsme se spolu na jedno utkání, které mi odborně komentoval. Pak mi řekl, kam v Praze zajít, tam si mě za tři měsíce pozvali, za měsíc jsem dělal zkoušky a začal jsem pískat. Tenkrát jste si koupili jednu bílou košili a druhou černou, límeček z bílé košile vám maminka nebo kamarádka našila na černou a bylo to. Úplně nejlepší to měli majitelé šikovných maminek a kamarádek, které dokázaly bílý límeček udělat na patentky, takže šel sundávat a prát samostatně. Když jste sehnali černé trenýrky, byla to sláva.
Tenkrát také probíhalo školení licencí, které se konalo jen jednou za dva roky a postupovalo se pouze po sezoně. To znamená, že v kraji jste zůstali třeba pět nebo šest let. Pozitivní na tom ale bylo, že člověk získal perfektní zápasovou praxi. Už tehdy ale byla poměrně velká konkurence a plno lidí nedostalo šanci udělat si vyšší licenci a postoupit tak alespoň d do divize. Svaz totiž vypisoval další podmínky – vzpomínám si, že jsem z kraje do divize postupoval s Honzou Lávičkou a bylo stanoveno, že dohromady nám nesmí být více než 60 let. Tenkrát ještě třeba začínali pískat bývalí fotbalisté třeba v 35 letech. To je dneska nemyslitelné a já dávám za pravdu Evženovi Amlerovi, který říká, že rozhodcovství je činnost, na kterou se člověk speciálně připravuje a nemusí tomu nutně předcházet hráčská kariéra.
Po roce 1990 se plno věcí změnilo, včetně přístupu svazu k rozhodčím. Začal se klást vyšší důraz na fyzičku a z ligy začali sestupovat zkušení harcovníci, s kterými jsem se zase mohl setkávat v divizi, což pro mě byla obrovská škola. Pak se snižovala i věková hranice – liga se dřív pískala do 50 let. Nakonec přišlo dělení federace a reorganizace soutěží. To všechno mi pomohlo k posunu do první ligy. Do druhé ligy jsem postupoval za předsedy Zdeňka Valeše, po němž přišel Luděk Macela. Dal sice šanci mladým, ale ukončil činnost řadě rozhodčích kolem čtyřicítky, čímž přerušil jakoukoli kontinuitu a z toho se fotbalové soudcovství vzpamatovává do dneška. Liga se stala obrovským průchoďákem, což je určitě na škodu, protože – jak kdosi prohlásil – učit se pískat v lize je přepych.
Když mluvím o rozhodcovských šéfech, musím zmínit ještě jednoho předsedu - Pavel Rotyka mě vedl od Pražského fotbalového svazu do České fotbalové ligy a hodně jsem se od něho naučil.
Za Macely došlo i k dělení na hlavní a asistenty – u nás bohužel dotažené do extrému i v druhé lize. Tím český fotbal přišel o přehled jaké rozhodcovské a na co se hodící typy postupují z Čech a Moravy. Dneska jsme se k tomu sice vrátili, ale to je skoro pozdě. V první lize chybí kvalitní hlaví rozhodčí a není je kde brát.
Na mezinárodní listině máme šest míst a
pět hlavních rozhodčích a také devět asistentů, když bychom mohli mít
deset. Před pár lety skončili během jednoho roku Václav Krondl, Jirka
Ulrich a Karel Bohuněk. Po nich vzniklo vakuum, které se bohužel
nepodařilo vyplnit. takže dnes nám chybí hlavní
rozhodčí v TOP skupině,
v prvním koši máme jen Jardu Járu, ve druhém Pavla Královce a ve třetím
Radka Matějka s Milanem Šedivým. Od roku 2004 mají mezinárodní
asistenti své TOP
semináře, které mají pomoci zejména sjednocení posuzování pravidla 11 a
12, také asistenti. Na nich poznáte, že i UEFA má rozhodčí praktiky a
teoretiky, dotahující jednotlivé situace ad absurdum. Tyhle TOP semináře
velkou výhodu i pro nováčky. Jeden den je totiž společný s jejich
seminářem a máte možnost potkat se se soudcovskými hvězdami. Na takovém
úvodním setkání vás UEFA pěkně proklepne. A mají šanci poznat vás buď
podle toho jak mluvíte nebo jak běháte. Letos dokonce poslali domů pár
rozhodčích, protože neuměli komunikovat. Oni se sice domluvili, ale
chyběla jim odborná větší slovní zásoba."
Jak vidíte nové fyzičky?
Běhal jsem je jednou a celkem mě nadchly. Byl jsem fit, ale je to něco jiného než Cooper, který se běhal 30 nebo 40 let, jen se modifikovala vzdálenost. Tohle je něco nového. Když jsem to ze začátku zkoušeli s kolegou Tulingerem, tak jsme to neuběhli. Jednak jsme běhali v třetí dráze a pak nám chyběl někdo kdo by nám signalizoval časy. Jediný problém byl, že v nějakém 15. běhu mi strašně rychle utekla odpočinková fáze. K fyzičkám ale patří i krátké tratě a na nich mají dneska asistenti přísnější limity než hlavní, což zase více modifikuje pohyb rozhodčích v průběhu utkání.
Měl jsi možnost rozhodnout se mezi hlavním a asistentem?
Když s tím předseda Macela přišel, nevědělo se jak si s tím poradit. Byli tam jednoznační asistenti a jednoznační hlavní, ale to bylo tak 20 a 20 procent. Já jsem v té době byl připravován na mezinárodní listinu jednoznačně jako hlavní rozhodčí. Nakonec se asi tak patnáct kolegů cítilo ukřivděných, že skončili mezi asistenty. Z nich to pět zpracovalo dobře a takových deset ne. Ti se tím buď sžírali nebo odešli. Nakonec nastala dolaďovací fáze. Třeba Luboše Helebranta sundali z mezinárodního odznaku a začal pískat ligu. Já jsem byl opačný případ: Nepovedlo se mi utkání Příbram – Sparta a také jsem soutěžil v jiné konkurenci než je dneska: Byli tam Krondl, Puček, Vidlák, Beneš a další. Šel jsem zedy na asistenta a za dva roky jsem se dostal na mezinárodní listinu.
Jaký byl váš nejsilnější zážitek z mezinárodní scény?
Poprvé jsem vyjel v roce 1998 s Mirkem Libou do Košic na Finsko. Bylo vedro a ještě před Prešovem jsme se celí zpopcení převlékali. Pamatuji si, že tam Slováci Finům zahráli německou hymnu. První opravdový výjezde jsem absolvoval s Mirkem Libou a Evženem Amlerem na Pohár UEFA AIK Athény proti Bělorusům. A to už byl první výjezd se vším všudy – letadlo, hotel kde před námi bydlel Gorbačov, v říjnu krásné počasí a já jsem si říkal: „teď se zúročuje všechna ta práce na škvárových hřištích a konečně jsem se dočkal“. Vzpomínám i na to, že jsem se poprvé setkal s policejní eskortou a projížděl s nimi pod divoce blikajícími majáky Athény a já jsem čekal ránu, odkud nás někdo trefí. Nakonec ale fotbal nebyl o ničem a tak největším zážitkem bylo všechno to okolí.
První velký fotbal jsem prožil jako čtvrtý rozhodčí v Liverpoolu zase s Mirkem Libou, Evženem Amlerem a Mirkem Tulingerem. V Liverpoolu sedíte ve čtvrté řadě skoro mezi diváky. Přišel ke mně funkcionář a říkal: „sire když dovolíte my bychom vystřídali“, v klidu bez stresu jsem došel těch třicet metrů ke hřišti, zvedl ceduli a zase se v klidu vrátil do své "lóže". Mimochodem tam bylo 48 tisíc lidí. Pak jsem na hřišti zažil 50 tisíc na Ajaxu a letos v únoru v Bukurešti. V Turecku jich bylo třeba jen 18, ale ti stáli zato: dají vám totiž dost jasně poznat, když se jim něco nelíbí.
Jak skloubíte fotbal, profesi a váš osobní
život?
Někdy je to těžké. Fotbal hrajete většinou o víkendech a něco musíte ošidit. Nejčastěji partnerky, manželky a rodiny. Rodina si musela zvyknout. Manželka věděla, koho si bere, i když to občas předčilo očekávání. Deset let jsem pracoval v bankovnictví a modlil jsem se, aby na podzim nebylo moc výjezdů, když jsem měl vyčerpanou dovolenou a bral si neplacené volno. To ale jednou narazilo. Začal jsem podnikat v ekonomickém poradenství, ale to je taky celkem náročné – klienti chtějí všechno hned a nezajímá je, že jste na fotbale. V lize ale je dost lidí normálně zaměstnaných a u nich je to na doraz.
Co si myslíte o náhledu české fotbalové veřejností na rozhodčí?
V Čechách si lidé závidí a navzájem nepřejí a problém je v myšlení lidí celkově. U nás je trochu rovnítko mezi rozhodčím a gaunerem, každý rozhodčí je v očích veřejnosti úplatný. Mediální obraz tvoří novináři a ti do lidí pumpují to co pumpují. Zajímá je korupční aféra a tresty, ale že byl Jára pískat Ligu mistrů, o tom se nemluvilo vůbec. Ale to je problém, na kterém musí zapracovat i svaz. Funkcionáři z oddílů navíc vidí pouze body a sport jakoby byl až v pozadí.
Co děláte jako asistent pro to, aby výkon hlavního rozhodčího byl co nejlepší?
Věková struktura rozhodčích je taková jaká je. Je rozdíl, když utkání píská Jarda Jára nebo třeba Olda Racek. U Járy je to o otázce udělat si legraci ve správnou chvíli, u mladších kolegů spíš o psychické podpoře: aby zůstali sví, pískali co vidí, nepouštěli se do žádných projektů a nekompenzovali. Pomůžete jim i v jednání s funkcionáři, kteří to na vás zkoušejí. Já jsem to sám prožil před deseti lety a kluboví šíbři jsou pořád stejní, jen to zkoušejí na mladší ročníky.
Podmínkou je ovšem váš bezchybný výkon na hřišti, kde je důležité občas zapojit i hlavu a své rozhodnutí "v duchu pravidel". Ale jistě víte, že "nikdo není dokonalý".
