Mgr. Josef POUČEK
Hostem prvního semináře školy mladých rozhodčích byla legenda českého soudcování Mgr. Josef POUČEK (* 1940)
Jeho otec býval rozhodčím zemské ligy a malého Josefa brával na utkání. Ten podlehl kouzlu pískání natolik, že v deseti letech začal řídit různá mezitřídní utkání a sbíral první zkušenosti jako pomezní rozhodčí na utkáních svého otce. Když v 18 letech začal pískat, měl za sebou již cca 100 utkání. „Kluci hrávali bez dresů a tak pískat dva odresované týmy bylo obrovské zjednodušení“, vzpomínal Mgr. Pouček. Nastoupil na vojnu a když v přijímači zjišťovali co kdo umí navíc vytáhl průkaz R. „Tehdy musel mít každý klub svého soudce, což v Dukle velmi uvítali a já jsem o víkendu mohl balit kufry a pískat okresní soutěže na Domažlicku. Třeba na takovém mači o 1. místo Koloveč – Postřekov bylo 800 diváků, což byla těžká, ale dobrá školu.“ Na vojně se Josef dostal do I.A třídy a tak se vrátil i do Prahy. Po půl roce následoval krajský přebor a po dalším roce se umístil na špičce v pražských soutěžích. Čekal jej prubířský kámen – roční zkouška v dorostenecké lize, kam již chodili jako delegáti bývalí mezinárodní rozhodčí.
První fyzičky absolvoval v roce 1964 právě v Nymburce. Čekaly jej ještě dva roky druhé ligy, ale v roce 1966 už řídil první utkání Trenčín – Hradec Králové. Na konci kariéry mohl sečíst 189 utkání s píšťalkou hlavního rozhodčího a více než 400krát třímal jako pomezní prvoligový praporek. Ve druhé polovině 60. let minulého století byl nejmladším a nejštíhlejším ligovým arbitrem s nejdelšími vlasy v soutěži. V roce 1969 byl navržen na listinu mezinárodních rozhodčích, kde vydržel až do roku 1988. Od roku 1989 se stal místopředsedou federální komise rozhodčích, v níž v různých funkcích působí dosud.
Mgr. Josef Pouček se nevyhnul ani palbě otázek frekventantů ŠMR:
V čem jste to měli proti současným rozhodčím jednodušší?
Způsob hry hráčů je ve srovnání se současností korektnější a ohleduplnější. Hra je zákeřnější, což má kořen ve velkých penězích, které chce každé družstvo získat. Také média bývala korektnější a objektivnější a neváhala rozhodčí čas od času pochválit, dnes to mají asi zakázané. Obtížnější na řízení je i větší agresivita hráčů. Fyzičky jsou však naopak náročné méně. Mé poslední fyzičky znamenaly 2x50m, čtyřstovku a po ní zhruba za 15 minut Cooperův test. Limit na 400m byl 75 a později 72 vteřin. Otázkou je přínos videa: Na rozhodčí zanás sice nebylo tolik vidět, na druhou stranu to však dnes poskytuje obrovský studijní materiál. Pro individuální osobní růst to je nesmírně pozitivní věc.
Kolik si ve vašich začátcích rozhodčí vydělávali?
Náhrady v lize byly nejdříve 50,- Kč + cestovné a stravné. Později 200,- a před koncem kariéry 500,- Kč (asistent polovinu).
Jaké byly rozdíly v signalizaci.
Zejména u asistentů naprosto zásadní. Rychlost dnešního fotbalu zvyšuje i nároky na pohyb asistentů.
Na co nejraději vzpomínáte?
V našich soutěžích na všechna utkání v první lize, na první derby (řídil jsem je dvakrát a sedmnáctkrát jako pomezní). Na mezinárodní scéně určitě finále Euro 84 Francie – Španělsko, kde jsem působil jako pomezní rozhodčí. Hlavním byl tehdy Vojta Christov z Vranova nad Topľou a na druhé lajně Dušan Krchňák z Bratislavy.
Jak to bylo dřív s korupcí ve fotbale?
Četli jste v nějaké souvislosti mé jméno? I dřív funkcionáři věděli za kým s něčím můžou přijít a za kým ne, měli nás dobře zmapované a dokonale přečtené. V jednom velkém klubu se změnil sekretář, starý umřel a nastoupil nový, který mě neznal. Říkal mi: »dneska to tady máte stejně jako když jsme vyhráli minule«. Pousmál jsem se, protože jsem věděl co bylo a nebylo. Po utkání se mě ptal co jsem měl za minulého sekretáře – tak jsem mu řekl paušál, cestovné a stravné. Tak mi řekl – »měl jste za to určitou částku, kterou ale nevrátil a nechal si ji«. Zajímalo mě co by dělal na mém místě a on opáčil – všem slíbil o co si řeknou a pak pískal to svoje. Má reakce byla – já si to vezmu, vy pětkrát vyhrajete a pošesté prohrajete pkutovým kopem. Co si řeknete? Že mě přeplatili. Udělám to u pěti šesti klubů a mám namydlenou rovinu. A tak jsou dvě možnosti – buď přijdete legálně k dobrým penězům a nebo to chcete hned. Mně stačilo jet pětkrát šestkrát ven a pískat ligu. Máte vždycky dvě možnosti a je na vás kterou zvolíte. Ale když to praskne – I´m sorry.
K tomu dodává Ing. Žmola: Jednou na Václaváku pan Pouček uviděl sekretáře Dukly, které měl řídit jejího pana Jíchu a aby nevzniklo podezření, přešli každý na druhý konec náměstí. A Mgr. Pouček: A to jsme spolu chodili do školy!On mi dělával i pomezního na těch mezitřídních utkáních. Ale ve fotbale muselo být všechno korektní.
Měl jste nějaké problémy?
Ano, to se stane každému. A čím dřív si to prožijete v nižších soutěžích, tím lépe pro vás – ovšem když se poučíte. Řídil jsem zápas Trnava – Teplice. V 15´ mi pomezní rozhodčí signalizoval abych přišel k němu a řekl mi, že ho hráč Teplic urazil. Chtěl jsem mu dát červenou, ale kolega mi řekl, že to nebylo až tak hrozné a abych mu dal jen žlutou. Od toho okamžiku jsem věděl, že to byla hloupost. A když se jedna taková věc stane, stane se i druhá a třetí. Karol Dobiaš přišel k soupeři, drcl do něj hlavou a on umřel. Měl jsem mu dát červenou kartu, ale dal jsem také jen žlutou. A tak mi delegát mi po zápase řekl »není mi z tebe dobře, nepůjdeme ani na večeři«. Dostal jsem nízkou známku a byl jsem z toho špatný. V pondělí ráno jsem vzal telefon a volal předsedovi KR panu Stárkovi a poprosil jsem jej o návštěvu. Už věděl, že se mi to moc nepovedlo. Popsal jsem mu co se stalo, zeptal se mě, jestli jsem se z toho poučil. A on mi řekl: »nemáme spolu žádný problém a tak to nebudeme hrotit ani teď – vezmi maminu do lesa a další víkend zase budeš pískat. A já jsem odcházel s úplně čistou hlavou. O pár let později jsem pískal zápas Nitra – Slovan. Tentokrát mi kolega Dymo Piškula sdlěil: »Gögh mě kritizoval, dej mu žlutou«. »Dymoši, už jednu má«. »Tak to nech« – »Nenechám«. Šle jsem ke Göghovi a on už věděl, že to přijde a tak sám odcházel ven. Stejně jsem jej dohnal až u pomezní čáry abych mu ji ukázal. Je potřeba se poučit. Když vám něco řekne delegát, přemýšlejte o tom. Když vám druhý nebo třetí řeknou to samé, přemýšlejte o tom a poučte se.
Jak se na vás v 26 letech chovali kolegové?
Korektně a vždycky mi říkali: pamatuj si, že z l. ligy se sestupuje věkem a průsery. Na konec pro věk máš ještě dost času. Polovině kolegů jsem vykal, například dr. Galbovi. Přede mou dokonce mladší arbitři těm ligovým nosili tašky. Pamatujte si, že nové sudí všichni zkouší a očuchávají. Neudělají hned lumpárnu, protože vás neznají. Já jsem měl pověst, že vždycky hned po postupu jsem někoho vyloučil. Hned první zápas v kraji Dobřany – Nýřany jsem odpískal dvě penalty a dva hráče vyloučil. A to si řeknou. Ale takové tresty musí sedět!
