JAROSLAV JÁRA - "Nejstarší talent na světe"
Jaroslav Jára byl na škole mladých rozhodčích poprvé a zazářil. Všechny si získal
svým skromným a otevřeným vystupováním a upřímnými výpověďmi.
Nejprve hovořil o Talent programu, který založil předseda komise rozhodčích založila Kenny van Rydenem z komise rozhodčích UEFA v roce 1999 výběrem 30 rozhodčích a 15 mentorů. Na úvodním semináři byli při slavnostní večeři představeni rozhodčí a mentoři, z nichž každý měl na starosti dva rozhodčí, oba z jiné země.
Pak přišly kondiční tréninky vedené Belgičanem dr. Helssenem. Mezi UEFOU a jednotlivými talenty probíhala týdenní korespondence obsahující popis tréninkových jednotek, jejichž průběh zaznamenávala data sporttestrů. Rozhodčí informovali zásadně v angličtině také o pozitivech i negativech jak v utkáních, tak v rodině nebo v zaměstnání. Klíčové bylo, že mentor absolvoval se svým svěřencem minimálně tři utkání, většinou jedno pohárové a jeden miniturnaj. Arbitři povinně navštívili svého mentora v jeho zemi, shlédli s ním ligové utkání a udělali jeho rozbor. Také mentor přijel do mateřské země a shlédl utkání domácí soutěže, což bylo pro řadu kolegů velmi náročné.
Někteří rozhodčí program ukončili postupem do vyšší kategorie, jiní proto, že s nimi UEFA přestala počítat jako s perspektivními. Jaroslav Jára i jeho souputník Michal Beneš se udrželi dva roky. Po prvním plzeňský sudí hodnocení ani pozitivní ani negativní – bylo konstatováno, že je nutné pokračovat.
Hlavní myšlenkou programu bylo sjednocení potenciálně talentovaných arbitrů z hlediska pravidel, zaměření na psychickou odolnost, odstranění špatných návyků z hlediska pozičního postavení, způsobu udělování osobních trestů, pomoc při skloubení fotbalu, rodiny a zaměstnání – na to všechno byli mentoři systematicky připravováni psychology.
Významná byla i komunikace mezi rozhodčím
a mentorem – ten se dozvídal i příjmy a postavení svého talenta ve
městě, pak šlo i o chování na hřišti a mimo hřiště.
Jak jsi vnímal svoji účast v programu Ty sám?
Zprvu jsem se netěšil a měl jsem strach, zvlášť když jsem se dozvěděl podrobnosti. Těžký byl začátek, zejména z hlediska náročnosti tréninku, ale i co do korespondence s mentorem. Člověk se na jedné straně chtěl podělit o pozitiva, ale třeba udělená známka jich příliš nenabízela. Posílal jsem i kazety ze svých zápasů až na jednu, u níž jsem se neodvážil. Druhý rok už byl lepší, člověk si zvykl na komunikaci a mohl vzniknout až kamarádský vztah, který je ovšem v UEFĚ skoro vždycky, i když se třeba vždycky nepromítne v závěrečném hodnocení. Přicházely i zajímavější zápasy, takže mi nakonec bylo skoro smutno, když jsem v programu po dvou letech skončil. S blížícím se koncem ale přicházely nervy jak dopadne hodnocení. Měl jsem štěstí, že se mi podařilo postoupit do II. skupiny v duchu jsem si říkal, že to za to stálo. Každá zkušenost je důležitá a nedá se nahradit deseti radami kolegů.
Co ti to všechno dalo a vzalo?
Program mi vzal moc času na úkor rodiny, kamarádů nebo podnikání. Dal mi ale sebedůvěru, když jsem zjistil, že všichni kolem TOP fotbalu jsou také lidé a přišel jsem na to, že fotbal i na té nejvyšší úrovni je jedna velká rodina, v níž, když má člověk pokoru, má šanci uplatnit se. Naučil jsem se i kritiku přijímat s úsměvem, který není falešný, to bylo jedno z největších pozitiv. Po fotbalové stránce jsem si udělal názor na svoje chyby, kterých jsem se dopouštěl v každém zápase a nevěděl jsem o nich, protože na každém z nich byl jiný delegát. Teď jsem měl jednoho člověka, který mě sledoval dlouhodobě. Pomohlo mi to ve fyzické kondici a pohybu po hřišti. Také jsem si zdokonalil angličtinu – mentor dbal i na to, abych absolvoval minimálně dvakrát dvě hodiny týdně výuky jazyka.
Jak probíhá vstup rozhodčího do mezinárodního fotbalu?
Nováček absolvuje seminář a je zařazen do IV. kategorie. Po roce nebo dvou nemá-li výkyvy postupuje do III. a z ní do II. kategorie, která je zřejmě nejobtížnější a probíhá v ní největší selekce. I. skupina je rozdělena na kategorii I. a TOP zahrnující 16 nejlepších arbitrů.
Jaké zápasy se v těch skupinách pískají?
Je rozdíl z jaké země tam přijdete. Z těch nejvyspělejších se nejen ve IV. příliš neohřejí, ale dostávají lepší zápasy. Já jsem první rok odřídil dvakrát kvalifikaci ME 16 a 18. Pak jsem dostal dva zápasy Intertota a jedno utkání žen. V programu jsem měl předkolo a první kolo Poháru UEFA a kvalifikaci MS na Farských ostrovech. Druhý rok to bylo lepší, tam jsem měl i třetí kolo P UEFA a kvalifikaci ME.
Kterou kazetu jsi se neodváží poslat?
Utkání Hradec – Slavia, které se mi po všech, ale po všech stránkách nepovedlo. Nenařídil jsem tam jasný a evidentní pokutový kop a večer jsem se při Dohránu orosil v křesle a řekl si, že tahle kazeta nesmí odejít z České republiky. Při závěrečném sezení v Bratislavě jsem to ale mentorovi stejně prozradil.
Kdo
to absolvoval a teď je v TOPu?
Jurij Baškakov z Ruska a Švýcar Massimo Bousacca. Michal Beneš tam byl s Terje Haugem z Norska a Řekem Vassarasem. Michal se tam ale dostal ze II. skupiny, zatímco já ze třetí. Ale zhruba 60% talentů se kvalifikovalo do vyšší skupiny, takže je reálná šance, že do dvou nebo tří let se s nimi setkáme v těch nejsledovanějších utkáních.
Jak jsi vnímal svůj zápas Ajax – Auxerre?
Atmosféra – to je jiný svět. Já jsem byl v Amsterodam aréně poprvé na utkání našich na ME v Holandsku. Tehdy jsem si říkal „tady odpískat zápas tak můžu umřít“. Pak jsem v deset ráno přijel na mítink a dostal husí kůži. A to se ještě omlouvali, že přijde je 42 tisíc lidí, protože Auxerre není nejatraktivnější soupeř. Mně osobně se píská tím líp, čím více je diváků. Nejhorší je, když na lize je tisícovka lidí a vy slyšíte jednotlivce. Na utkání jsem se cítil výborně, s asistenty Patrikem Filípkem a Mirkem Zlámalem i 4. rozhodčím Radkem Matějkem jsme byli skvělá parta, suprová atmosféra byla při obědě i při večeři. Delegát na rozhodčí byl z Německa a trochu jsme z toho měli obavy, ale tihle lidé jsou na svém místě a on nám vytvořil excelentní podmínky.
Od mítinku jsme věděli, že nenastoupí Grygera s Galáskem a bude hrát jen Bolf. Grygera nás přišel pozdravit do kabiny, což bylo příjemné, i když hodinu před utkáním máte myšlenky jinde. Galásek spí ve stejném hotelu jako my a po slavnostní večeři jsme v salonku s ním seděli tři možná čtyři hodiny a zjistili jsme, že to je velice inteligentní člověk a reprezentační kapitán na svém místě.
Na které mezinárodní utkání nejvíce vzpomínáš?
Asi na své první – na UEFĚ neradi slyší bezvýznamné – oni ke každému přistupují jako k finále mistrovství Evropy. Byla to kvalifikace ME 16 a byl na mě delegát Paolo Cassarin. Z hlediska fotbalovosti ale rád vzpomínám na utkání Farské ostrovy – Jugoslávie, které sice skončilo asi 0:5 nebo 6, ale poznal jsem tam, že fotbal není jen honba za komerčním úspěchem. Faeřené prohráli a byli outsiderem, ale k nám se chovali naprosto špičkově. A z hlediska velikosti zápasů buď Ajax – Auxerre nebo kvalifikace ME-21 Anglie – Německo. To jsme byli na třetiligovém stadionu, který by u nás byl národní pro 27 tisíc a bylo vyprodáno. Úžasná atmosféra.
A kdy jsi na fotbale zažil nejhorší atmosféru?
Prožil jsem inzultaci Českého poháru Neratovice – Brno. Za Neratovice hrál problematický hráč Gabčo. Jeho bratři a příbuzní mě inzultovali a poškrábali mi auto za nařízený pokutový kop. Jednu z nejhorších atmosfér jsem ale zažil na zápase Synot – Teplice letos na jaře. Tam byla jedna z nejnapjatějších protičeských a protipražských nálad. To se několikanásobně zvýšilo po vyloučení Dostálka a měl jsem opravdu strach jít do kabin.
Zkusil bys sestavit pětici nejlepších evropských rozhodčích podle toho jak jsi je poznal?
Já jsem tenhle žebříček měl před únorovým seminářem ve
Francii daný. Ale někteří kolegové na mě zapůsobili tak, že bych nikdy
neřekl, že jsou nejlepší v Evropě. Některým prostě chybí pokora. Teď
bych na špici viděl Dána Kima Miltona Nielsena, Němce Markuse Merka,
Švéda Anderse Friska, který na mě na hřišti se svojí rozevlátostí a
třemi hodinkami nepůsobil právě nejlépe, ale z hlediska chování
k nováčkům byl jednoznačně nejlepší. Samozřejmě Pierluigi Collina. Moc
se mi líbil Urs Meier ze Švýcarska dokud si neudělal přeliv na hlavě.
Pak jsem ale zjistil, že si našel mladou přítelkyni a proti gustu… Velký
talent mají Rus Baškakov a Švýcar Bousacca.
Kdy jsi uvažoval o konci kariéry?
Třikrát. Poprvé po takovém drobném mediálním tlaku po utkání Opava – Brno. Neodjížděl jsem s nejlepším pocitem, ale byl jsem přesvědčen, že zásadní rozhodnutí jsem udělal správně. Druhý den jsem na utkání A třídy v Plzni slyšel někde 100 metrů od stadionu „Ty jsi blbej jako Jára, Tebe zabijem a jeho, až ho uvidíme, tak taky“. Pak jsem si ještě přečetl noviny, i když vím, že po takovémhle excesu se to nemá dělat. Nedostal jsem sice trest, ale čtrnáct dní jsem nepískal a vyšumělo to ze mě. Moc mi pomohli plzeňští kamarádi a kdyby za mnou nepřijel Roman Berbr tak jsem poslal na svaz napsaný rezignační dopis. Nikomu to sice nepřeji, ale jsem přesvědčený, že si to musí prožít každý.
Kdy jsi začal pískat?
Hrál jsem aktivně fotbal na úrovni oblastních soutěží – nejvýše I.A třídu. Byl jsem agresivní a výbušný hráč a rozhodčího jsem poslal poprvé kamsi v tom utkání, kde mi přetrhli kolenní vazy. Pak jsem jej potkal v pivnici, on mi dal píšťalku a po pár pivech i dres a řekl mi abych to zkusil, to mi bylo třiadvacet. Prožil jsem si všechny soutěže, rok a půl jsem byl jen v I.A třídě a v divizi, jinak jsem měl štěstí, že jsem byl dobrý ročník a výš jsem se dostával, protože končili kolegové na věk a nepostupoval jen jeden nebo dva rozhodčí. Já jsem se výš dostával třeba ze čtvrtého místa. Za devět nebo deset let jsem postoupil do ligy a po dvou letech získal první odznak FIFA, protože i tehdy kolegové končili z věkových důvodů.
Chtěl bys pískat nějakou konkrétní soutěž a družstvo?
Kdyby to šlo tak jednoznačně Anglii a Liverpool bez Baroše, což byl u nás jeden z nejtěžších elementů. Dokázal strhnout na svou stranu i diváky. Teď na to přicházejí i v Anglii, i když tam takovou moc nemá. Ale to není nic osobního, takových hráčů je víc.
Proč myslíš že atmosféra kolem rozhodčích je jiná než u nás a jak bys to změnil u nás?
Je to generační problém a minimálně další generaci bude trvat než se změní. Není to jen ve fotbale, ale v celé společnosti. O Plzni se říká, že je hokejové město a já si myslím, že to co se u nás ve fotbale stalo za poslední dva roky by se v hokeji stát nemohlo. Kdybych věděl jak z toho ven tak nebudu dělat rozhodčího a budu kandidovat na jiné funkce, protože budu fotbalu chtít pomoci.
Za největší problém vidím, že někdo nedokázal praštit do stolu. Jedním z úkolů nového předsedy nebude jen do stolu bouchnout, ale například spolupracovat s médii, která náš fotbal asi špiní nejvíce. Náš národ prostě miluje bulvár a ten potřebuje senzace, i když na nich není ani kousek pravdy.
Máš
nějakou veselou historku z pískání?
Největší trapas jsem zažil v Kutné Hoře na turnaji reprezentačních šestnáctek. Přišel jsem totiž na hřiště bez píšťalky. Odehrály se hymny a já jsem měl na lajně poprvé plzeňskou rozhodcovskou osobnost Romana Berbra a byla pro mě čest, že mi na lajnu šel. Tenkrát ovšem šel také pro moji píšťalku. Vynadal mi neuvěřitelným způsobem, ale musel mi pro ni běžet. Všichni čekali, že zahájím hru a já jsem nemohl. Bylo to hrozné.
Jednou jsem také jel na utkání s Pavlínem Jirků a byl jsem mu na čáře. A když příšerně emotivní skupina lidí byla v nejlepším, on si stoupl před ně, povytáhl si trenky, natočil kníra a tomu nejostřejšímu řekl „To čumíš, vole, co?“ Pak bylo obtížné tam vydržet…
Kdo z našich mladých soudců má podle tebe největší šanci prosadit s v Evropě a ve světě?
Asi Pavel Královec a Radek Matějek.
