Rozhodčí musí mít sebevědomí

Rozhodčí potřebuje sebevědomí, aby obstál psychickému tlaku na hrací ploše, ale i mimo ni. Zdravě sebevědomý rozhodčí dělá méně chyb, hráči mu přirozeně více věří. Zejména tlak společnosti směrem k sudím je v posledních měsících i letech enormní. Najít rovnováhu mezi realitou pískání a společenským požadavkem soudcovské neomylnosti je velký problém. V lize se čeká, že arbitr bude řídit utkání absolutně bez chyb, což je zásadní omyl. Je to principielně prostě nemožné.  

Omyl vždy bude provázet rozhodnutí rozhodčích.

Přihodí-li se omyl na hřišti v tak exponované soutěži, jakou je u nás I. Gambrinus liga, musí jeho autor nutně říci: „Udělal jsem chybu, jejíž příčiny je nutné analyzovat, nebo byl inkriminovaný zákrok 50 na 50. Já jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl, komise však po důkladné analýze a několikanásobném zpomaleném přehrání rozhodla jinak.“ Veřejnost toto musí respektovat. To nás však nezprošťuje odpovědnosti, abychom se snažili udělat chyb co nejméně. V detailech totiž spočívá kvalitativní rozdíl, první liga by měla mít rozhodčí nejvyšší kvality. Je nutné, aby byli co nejlépe připravení. Jakmile například jen na pár měsíců přestaneme sledovat vývoj pravidel, dostaneme se nezbytně do slepé uličky. Rozhodčí musí řídit utkání dle instrukcí svazu, který jediný určuje, jak mají být pravidla aplikována. Rozhodčí nemá právo vykládat pravidla jinak, musí hru v těchto určených intencích řídit, byť dle vlastního úsudku. Jakmile toto rozhodčí není schopen pochopit nebo zanedbá svůj vlastní vývoj, je v ofsajdu. Jakmile přestane stát nohama na zemi a začne být příliš, nezdravě sebevědomý nebo neomylný, je to začátek jeho profesního konce. „Buď připraven nebo se připrav k vlastnímu selhání,“ říkal na posledním světovém šampionátu rozhodčím Ken Ryden. Platí to i pro Česko.

ŠMR je dobrým začátkem, ale pouze tím začátkem.

Ani po absolutoriu ŠMR nebudete schopní řídit první ligu. Bude vám chybět to hlavní, totiž zápasové zkušenosti. V současné době žije naše první liga na dluh. Nemá dostatek rozhodčích pro těžká utkání, a tak čerpá z našich budoucích zásob, půjčuje si z budoucnosti. Málo zkušený rozhodčí, který dostane těžké prvoligové utkání, jej může zvládnout. I dvě, tři nebo pět. Pak ale přijde šesté, v němž uděláte tak fatální chyby, že vám to zlomí vaz. První liga je málo tolerantní k chybám. To je případ talentů jako Tomáše Adámka nebo Jiřího Jecha, ale i za zkušené považovaných Radka Matějka nebo Pavla Královce. Českému fotbalu a zejména rozhodčím navíc chybí vzdělávací systém, jistá škola či kursy, které by usnadňovaly složitou roli prvoligového rozhodčího. Například něco jako návaznost na ŠMR ve formě Akademie rozhodčích a funkcionářů.

 Zkušenost je nenahraditelná.

Je třeba prožít jisté množství těžkých zápasů, aby bylo z čeho těžit, aby se rozhodčí co nejvíce vyhnul chybám na vrcholu. Ty chyby, které si můžete odbýt v nižších soutěžích, jsou k nezaplacení. Prožijete-li je až v lize, mohou vám zlomit vaz. Kamera vás rozebere a novináři na vás nenechají nit suchou. V nejvyšší soutěži dnes vydrží výborný rozhodčí zhruba 10 let. Schválně se podívejte, že si nevymýšlím. Chyby, které uděláte, se přirozeně nabalují. Roste počet oddílů, které si vytvářejí předsudky až averzi. Najednou je oddílů tolik, že rozhodčího prostě není kam poslat. Optimální hranice pro vstup na ligové trávníky je podle mého názoru okolo 30 let. Výrazně mladší lidé jsou jen málokdy dostatečně zkušení a zralí, byť s podstatně menší pravděpodobností i tací mohou existovat. My pak urychleným a předčasným dozráním ničíme jejich kariéru a tím i rezervy českého rozhodcovství. To je klíčové i proto, abychom mohli mít kvalitní rozhodčí v absolutní evropské špičce, kde už dvacet let chybíme. Český fotbal však do takové společnosti nepochybně patří, nemůžeme mít jiné ambice než mít svého rozhodčího na úrovni „Top vlase“.

 Pane Amlere, jak je to s psychikou a připraveností? Má cenu začít pískat v 16 letech a v 25 letech se dostat do ligy?

V 16 letech je tak optimální věk pro začátek. Já jsem začal také v těchto letech. Trvalo mi 19 roků, než jsem se dostal do ligy. Mnozí to však dokázali podstatně dříve. Zásadní  je v tom role jednotlivých komisí rozhodčích. Je důležité si uvědomit, že fotbaloví rozhodčí jsou dnes v jistém smyslu samostatným sportem, kterému je třeba se specializovaně věnovat. Fotbalové rozhodcovství musí mít již brzo své fitness trenéry i odborné kouče. Když začnu pískat a budu chtít směřovat co nejvýš, musím se specializovat. Rozhodčí musí projít svým individuálním vývojem, k tomu musí přispět systém vzdělávání rozhodčích. K nezaplacení je zkušenost. V každé z nižších soutěží se soustředíte na něco jiného, co vám později bude hodit: jednat s lidmi, číst hru, typovat problémové hráče, předvídat krizové situace, nacházet optimální postavení k posuzování přestupků. A v každé soutěži potřebujete lídra, který vám řekne: tady se uč tohle, toto budeš potřebovat v lize.

Jsou lidé s perspektivou rychlého vývoje a ti mohou naskočit do ligy rychleji, jmenujme z nedávné minulosti třeba Luboše Pučka nebo Pavlína Jirků, ti měli k rozhodování talent od Boha. Ale já jsem například potřeboval sesbírat více zkušeností. Učitel, kterému důvěřujete, je pro růst talentů nanejvýš nutný. Doporučuji vám, abyste si ho sami našli a požádali ho, aby byl tak laskavý a věnoval se vám, když vám jej nikdo ze Svazu nabídl.

Není však chyba zvolit si v 16 letech pískání jako prioritu? Nebude takový kluk ochuzen o zápasovou hráčskou zkušenost?

Tady se konfrontují dvě věci – rozhodcovství jako druh sportu, v němž chcete dosáhnout nejvyšších met a řídit nejvyšší soutěže, a rozhodcovství jako zábava. Toto vědomí nám dnes hodně chybí. Byť tomu možná nevěříte, skutečně tomu tak ve většině fotbalově vyspělých zemí je a dokonce tomu tak bylo i v celkem nedávné minulosti u nás. Když jsem začínal, fungovaly v Praze party rozhodčích. Ti se po svých zápasech pravidelně v neděli večer sešli, dali si pivo nebo večeři a žili fotbalem. Bylo to svým způsobem půvabné a dávalo to smysl rozhodčím těch nejnižší soutěží. Právě tyto soutěže dnes volají po rozhodčích, právě tam je jejich největší nedostatek. Ne v první lize, tam se vždy někdo najde. Ať takoví lidé, drobní dělníci fotbalu, hrají fotbal třeba do čtyřiceti a poté pískají okresní a krajské soutěže. Ať žijí krásou fotbalu i po skončení své aktivní dráhy. Tady musí být základna českých rozhodčích.

Když však chceme vychovávat rozhodčího do „Top vlase“, je toto již nepřijatelné. Musíme takového adepta zařadit do systému výchovy špičkového rozhodčího. Nakonec ale zjistíme, že nestačí jen dokonalé znalosti a zkušenosti. Potřebujete také velký kus štěstí a být ve správný čas na správném místě. Znalosti a zkušenosti vám však zvýší  pravděpodobnost toho, že v takovém čase na takovém místě budete.

„Top class rozhodčí“ nezbytně musí mimo jiného umět skvěle anglicky. Je také třeba si uvědomit, že jeden z evropského hlediska špičkový český rozhodčí musí obvykle stát na pyramidě dalších velmi kvalitních kolegů.

 Jaký je současný stav českého mentorství?

Potřebujeme odstoupit od modelu protektora, který vás vede za ruku a zametá vám cestičku. Šachový velmistr Anatolij Karpov kdysi řekl „nejdůležitější je poznat co neumím“. Jedna z variant je třeba nadstavba nad ŠMR a té se snad brzy dočkáme. Je však potřeba ji vytvořit.

Když se podíváte na mezinárodní utkání, vidíte spoustu chyb rozhodčích a říkáte si, že nejsou horší než naši. To je jedna strana mince. Ta druhá je, že rozdíly v kvalitě jsou v drobnostech. Ve výkonu na hřišti, což vidí jen zkušení rozhodčí, ale i jak vypadáte, jak se chováte, jak používáte jazyk, jestli jste slušní, atd. Své chyby ve svém projevu neuvidíte v zrcadle, ale jen v hodnocení zkušeného lídra, kterému důvěřujete.

Skončím jedním „take home message“: Rozhodčí potřebuje sebevědomí – být hrdý na to, že je rozhodčí.

Když přijdete dnes do společnosti a řeknete, že jste rozhodčí, hned se někdo zeptá, kolik připlavalo kapříků. Ale přece celá naše společnost není eticky dobrá. My nejsme o nic horší ani lepší, jsme prostě jen odrazem této společnosti. Naše společenství má mnoho neduhů, velmi mnoho morálních. My jako rozhodčí se možná staneme jakýmsi modelem způsobu jejich řešení. Na etiku se dneska každý kouká svými brýlemi, každý vidí hranici mezi etickým a neetickým jinde. Musíme mít jasná a pevně zakotvená pravidla. Prvním bodem k cestě ven z marasmu je definice cílů, za nimiž můžeme jít. Rozhodcovský etický kodex se vyvíjí a vyvíjet se bude. Když se podíváte na Desatero, mnoho členů naší dnešní společnosti již ne se vším plně souhlasí. Společnost se vyvíjí, s ní i etika. Je třeba ji stále znovu definovat a ještě více ji neustále připomínat. Přispějme společně k tomuto vývoji. Abychom mohli být hrdí na to, že jsme rozhodčí.

<<<rozhovory   <<<aktuality

kmit